Giovanni Boccaccio

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Giovanni Boccacio

Giovanni Boccaccio (16. července 1313 v Toskánsku (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 v Certaldu) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.

Obsah

[editovat] Život a dílo

[editovat] Mládí

Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem králova nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě.

[editovat] Fiesolské nymfy

Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano, (do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem), které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.

[editovat] Dekameron

Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset; odtud také název cyklu). Své zážitky vypráví deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.